Už když jsem si zlatičku pořídila, věděla jsem, že má drobné mouchy. Několik navrtaných desek a velmi malá plocha na práci bylo velké mínus. Nešlo kontrolovat teplotu a tudíž mít zpětnou vazbu na ražbu. Teplota hraje totiž velkou roli ve zlacení, protože každý materiál vyžaduje jinou teplotu. Malá páka nedovolovala velký přítlak. Muselo s tím až praštit, ale to přinášelo jen velmi nestabilní výsledky.
Přece jenom jsem i v těchto podmínkách dokázala analyzovat nějaké záchytné body, abych docílila třeba ražby nápisu. Pořád to byla menší investice než do profi zlatičky, se kterou by bylo určitě snadnější pracovat, ale zatím na ni nedosáhnu.
Jak je důležité míti Kubu.
Tzn. někoho zručného.
Příběh této zlatičky jste si mohli přečíst v předchozím článku, kde jsem popisovala, odkud ji mám a co má za sebou. Dočkala se upgradu. Mě k tomu stačilo jediné – svěřit ji do rukou Kubovi, mému partnerovi, který umí všechno. Většina zlepšováků a nástrojů v mé dílně vznikla pod jeho rukama, takže se dá směle říct, že když se chcete začít věnovat knihařské (nebo jiné technické) činnosti, najděte si někoho zručného, pokud to sami neumíte.
O jeho šikovnosti sestrojit vše od nábytku po jakékoliv opravy nepochybuji, ale překvapilo mě, že uměl i něco takového jako facelifting zlatičky! Nebylo to teda vůbec jednoduché a i potom tam byly (a ještě jsou) nějaké problémy se zlacením. Zlatící hlava se mírně hýbala při zlacení, což jsme potom vyrovnali, ale stejně se to musí doladit. Ale je to obdivuhodné!
Moc mě to nebaví, chtěla bych už krásně zlatit
a né pořád ladit výrobu.
Lehce znavená Knihařka
Jediné výrazné mínus je teplota. S připevněným teploměrem vidím, že se zahřívá nanejvýš asi na 130°C, což je obrazné, protože čidlo není umístěné úplně v místě zlacení. To zjistím až s infra teploměrem. Můj odhad je, že se možná zahřívá možná tak do 150°C stupňů. Každý materiál a potah potřebuje různou teplotu na ražbu, což se musí složitě a pracně testovat. Moc mě to nebaví, chtěla bych už krásně zlatit a né pořád ladit výrobu. Ale nedá se nic dělat. Padne na to ještě spousta folie a mojí trpělivosti, než budu přesně vědět, jak zlatit.
Paradox – záleží i na přítlaku, době zlacení i folii. Je rozdíl, jak razím určitou fólií na určitý materiál. To už nezní jako zábava, že? Spíše jako fyzikální experiment.
Po pár testovacích seancích už ale vím, jak na to. Testování se nevyhnu, ale je lepší to zkoušet několikrát nanečisto, než zkazit desky. Stejně ale během ražby jsem hrozně soustředěná, lehce nervózní a dehydrovaná, jako bych štěpila plutonium. Je na to jeden pokus (několik přítlaků). Správně odměřené, čisté a tak, aby všude přilnula folie. To je někdy problém, zvlášť už textilních potahů, které jsou více strukturované.
Ražba spolu s ořezem jsou nejožehavější místa ve výrobě, kde se dá něco pokazit a už není cesty zpět. To znamená, že pokud se to pohnojí, tak se nedá nic dělat a musí se začít znova. Zvlášť riskantní je to u individuálních zakázek, kde se vyrábí jen jeden kus. Několikrát se mi stalo, že tam došlo k chybě a já musela jít znova potahovat desky. Teď si vždy vyrobím alespoň troje desky stejného typu, abych v případě chyb mohla razit znova a lépe. Když se ražba povede na první dobrou, tak mi zbydou předvyrobené desky, které použiji buď příště nebo se z nich stanou jiné produkty.
Knihařka 